Vzpomínky Martina Brynycha

Mise IFOR měla za úkol od sebe rozdělit znepřátelené strany na území bývalé Jugoslávie. Tomu také odpovídal mandát OSN. Jednotky měly za úkol odzbrojovat polovojenské jednotky a zabavovat ilegálně držené zbraně mezi lidmi v hojném počtu od lehkých pěchotních až po těžké. Dále se stále nacházela minová pole, které se za pomoci místní armády odminovala.

V květnu 1996 jsem po absolvování výběrového řízení, které probíhalo v zimě, nastoupil do výcvikového tábora OSN v Č. Krumlově jako st. řidič, kde probíhal výcvik jednotek odjíždějících do Jugoslávie.

Výcvik trval 2,5 měsíce, první 3 týdny probíhal po učebnách, kde se učila poznávat mentalita a náboženství národů v místě nasazení, jelikož se plnily úkoly mezi Muslimy a Srby. Dále se učilo poznávání druhů zbraní, munice, různých druhů min a nástražných systémů. Mezi tím probíhalo soustavné zlepšování fyzické kondice jako běh, výcvik Musada-MCS. Někteří pak odjeli na další výcvik se zaměřením na jejich funkce. Řidiči podstoupili KŘK ( krátkodobý řidičský kurz ) na získání vojenského řidičského průkazu, jelikož většinou jsmebyli řidiči ze zálohy.

Po skončení výcviku jsme dostali týden volna na zařízení nezbytných věcí a rozloučení s rodinami.

V červenci začala střídání jednotek v Bosně-Hercegovině, která probíhala ve dvou etapách.

Prvních 14 dní jsem strávil na základně Donja Ljubija, kde bylo též velitelství praporu. Tam jsme byli ubytováni ve škole, která byla zdevastována. Po opravě, kterou zajišťovali Češi, opět slouží dětem. Pak jsem byl přeřazen na spojovací uzel, který se nacházel nad Bosanskou Krupou, jehož základ tvořilo 12 lidí. Tam se bydlelo ve vypáleném baráku o 5 místnostech, který byl opraven kluky, kteří tam byli první, z dostupných zdrojů, za což jim patří dík.

Krom stráže, kterou jsme vykonávali všichni, až na obsluhu převaděče, která sloužila ve 12 hod. službách. K dalším povinnostem patřilo jezdit 2x denně pro jídlo (oběd, večeře) na základnu do Bosanské Krupy, pytlování zeminy na obranný val okolo převaděče, střílen atd. a jiné práce pro chod uzlu (sekání dřeva na zimu, mytí nádobí, oprava baráku a jiné ).

Při jízdě mimo základnu se jezdilo ve 2 lidech a při zvýšené boj. pohotovosti ve 3. Pokaždé v plné zbroji. Takhle to pokračovalo až do dubna 1997, kdy jsem se vrátil z Mise domů.

Rád bych se podělil o své zážitky v misi SFOR II na území bývalé Jugoslávie v Republice Bosna a Hercegovina v sestavě 1.mechanizovaného praporu AČR v období říjen 1999 - duben 2000. Myslím, že prostý popis běžné denní činnosti pomůže osvětlit pohled na tolik diskutovaná témata, jako je plat českých vojáků v zahraničních misích, případně obtížnost takové služby.

Vynechám přijímací proces do mise, neboť ten je rozdílný pro každou misi, shodné většinou je pouze zdravotní vyšetření, včetně psychologického vyšetření, které má za cíl snížit případná rizika selhání vojáka v misi. I vlastní příprava před odjezdem do zahraničí je rozdílná, takže i tu vynechám.

Osobně jsem odsloužil celou misi, tedy 166 dní. Sloužil jsem na pomocném spojovacím uzlu, umístěném nedaleko města Donja Ljubija. Tato základna se skládala z několika poškozených budov, jedné hygienické buňky a dvou heliportů. Osádka čítala 12 osob.

Hlavním úkolem tohoto stanoviště bylo zabezpečit radioreléové spojení v rámci českého praporu a dále retranslaci rádiového spojení v okolí dosahu spojovacího uzlu. Takové stanoviště byly v rámci českého praporu ještě dvě.

Je pochopitelné, že takové stanoviště musí být do jisté míry soběstačné, takže si 12 lidí musí zabezpečit plný chod základny samo, včetně strážní služby. Vzhledem k tomu, že prakticky vše včetně vody se na základnu muselo dovážet a když byl některý příslušník uzlu na dovolené, zbývalo na vlastní provoz zpravidla o něco méně osob než předepsaných 12.

Směny na rádiovém spojovacím prostředku se střídaly po 12 hodinách, radioreléová stanice nevyžadovala neustálou přítomnost operátora. Taktéž strážní služba se střídala po 12 hodinách. Já jsem celkem odsloužil 95 strážních směn.

Na tomto příkladu chci poukázat na první výrazný rozdíl mezi službou v České republice a v zahraničí. V souladu se českým Základním řádem je možné i to, že se do stráže nastupovalo prakticky denně. Jinak považuji za samozřejmé, že zbraň a munici jsme měli neustále u sebe a v případě poplachu by všichni příslušníci základny zaujímali kruhovou obranu. Z výše uvedeného je tedy jasné, že i z hlediska zákona jsme byli v neustálé pracovní pohotovosti. Při službě v ČR bychom zcela běžně dostávali příplatky za práci v noci, za práci o víkendech případně svátcích. Pochopitelné by bylo také čerpání náhradního volna. Vzhledem k tomu, že jsme v podstatě neustále byli na svém pracovišti, jistě bychom dostávali i příplatky za pracovní pohotovost. Tyto všechny náležitosti jsou příslušníkům zahraniční mise kompenzovány tzv. zvláštním příplatkem, který je vyplácen v amerických dolarech (zčásti na místě a část jde vojákovi na účet v ČR ). Výše příplatku je závislá na funkci a je předem dohodnuta před odjezdem do zahraničí. Je nutné si také uvědomit, že výše příplatku je zpravidla neměnná (tudíž při klesající ceně dolaru, vlastně voják dostává méně peněz). Při mé misi byla základní výše tohoto příplatku stanovena na 1250 měsíčně (což v té době bylo cca 40 000 Kč). V tomto případě je ale také nutné přihlédnout k faktu, že při výjezdu do zahraničí je v mnoha případech vojákovi (z důvodu zařazení na jinou funkci než vykonává v ČR) změněn platový výměr. V mém případě jsem z platové třídy 8 klesl na platovou třídu 5. Samozřejmě po celou službu v zahraničí jsem musel platit všechny své závazky v ČR, jako kdybych pobýval v republice (mám na mysli nájem a další podobné poplatky, včetně povinného ručení auta, telefonu apod.) a hlavně jako většina vojáků v zahraničí jsem se nechal pro službu v zahraničí pojistit, což byla také výrazná částka. V souhrnu těchto informací již lze jen těžko tvrdit, že vojáci jsou v zahraničí přepláceni. Pochopitelně mají vyšší plat než při běžné službě v ČR, ale běžná služba v ČR je zpravidla v rozsahu 42,5 hodiny týdně, kdežto služba v zahraničí se skládá z celého týdne, tedy ze 168 hodin. Osobně se domnívám, že při obdobně dlouhé pracovní době v ČR by plat vojáka také výrazně narostl, jak jsou toho ostatně důkazem platy osob zařazených do hotovostí s velmi krátkou dobou dosažitelnosti a s velkým počtem přesčasů. Osobní volno nelze v zahraničí brát až tak úplně jako svoje osobní volno. Tímto jsem chtěl vnést trochu pořádku do diskuse na téma "velmi dobře placení vojáci".

V druhém příkladu chci ukázat takzvanou pracovní náplň vojáka v misi. Dobu mimo výkon služby nebo stráže voják vyplňuje výcvikem, prací a osobním volnem. Výcvik je rozdílný u každé mise. Nemusí být tak rozsáhlý jako při službě v ČR, ale může být jistě i mnohem fyzicky náročnější. Co se práce týká, může se tomu říkat pracovní směna, ale toto označení by prostě nemohlo vystihnout obsah této činnosti. Na našem spojovacím uzlu se veškeré práce "točily" okolo udržování těch několika budov vcelku, včetně všech ochranných a obranných zabezpečení.

Většinu prací tvořilo tzv. pytlování (plnění pytlů zeminou nebo štěrkem za účelem výstavby obranných valů). Tuto činnost zná jistě každý účastník mise a bylo by velkým omylem se domnívat, že na začátku mise se základny postaví a na konci zase zboří. Díky povětrnostním vlivům se obranné stavby rozpadaly již zhruba po třech měsících, takže udržování těchto zařízení byla prakticky denní činnost těch vojáků, co nebyli ve službě. Vzpomínám na případ v období vánočních a novoročních svátků, kdy spadl jeden ochranný val, právě z důvodu poškození pytlů. Nenašel se nikdo, kdo by odmítl nastoupit na jeho opravu, protože si každý uvědomoval, že absence tohoto valu by znamenala ohrožení všech. Samostatnou kapitolou by bylo odklízení sněhu v zimním období z heliportů. 24 hodin denně musely být tyto plochy schopné přijímat vrtulníky, a to bez jakéhokoliv ohledu na pohodlí příslušníků základny. Podobná činnost se odehrávala prakticky na všech základnách praporu a týkala se drtivé většiny příslušníků praporu. Tato činnost totiž sloužila k ochraně nás všech a údržbářské práce na místech, kde se bydlelo, vařilo a odpočívalo, by za zbytečnost asi považoval málokdo.

Zbytek denního času, tedy osobní volno, každý využíval po svém. Bylo samozřejmé, že tento čas každý využíval, například pro praní a ošetřování výstroje, čištění zbraní nebo pro případné učení angličtiny, pro což jsme měli skvělé podmínky, neboť na základně v Donje Ljubiji byli britští vojáci, kteří byli svolní ke konverzaci.

Volný čas se dal také využívat v omezeném rozsahu ke sportování v posilovně, sledování videa či čtení. Jedinou podmínkou byla dosažitelnost vojáka a ta byla pro většinu osob na základně, vzhledem k možnému vyhlášení poplachu okolo dvou minut.

Za celou dobu služby jsem se nesetkal s tím, že by po někom byla vyžadována jakákoliv "zbytečnost", se kterou jsem se setkal při službě v ČR ( jako třeba natírání obrubníků na bílo apod. ). Každý voják si byl vědom toho, že nepořádkem nebo nedbalostí by omezil nebo ohrozil své kolegy a podle toho se všichni chovali.

Tento můj příspěvek zdaleka nepopisuje vyčerpávajícím způsobem činnosti vojáka v zahraniční misi. Psal jsem ho z prostého důvodu, abych poskytl základní materiál do sporu, který se nyní rozhořel, kdy je velitel 6.polní nemocnice plk.Sitta a jeho náčelník štábu mjr. Pecha obviněn ze šikany svých podřízených. Myslím si, že veřejnost je málo informována o běžném životě vojáka v zahraničí. Většina příspěvků, které jsou v tisku nebo na internetu dostupné, se točí okolo výcviku, případně návštěv vyšších funkcionářů u těchto jednotek. Z tak mála informací může potom vzniknout dojem, že vojáci v zahraničí berou extrémně velké finanční částky, cvičí tak, jak by museli i v ČR, odmítají plnit rozkazy, případně se bouří nebo žádají o návrat do ČR. Jenže toto je velmi povrchní pohled na činnost vojáků v zahraničí a už vůbec takový pohled neodpovídá pravdě.

Je nutno si uvědomit, že někdo může považovat za málo významnou i drobnou práci, která však ve svém celku je nezbytná pro celý chod základny. Je nutno si uvědomit, že velitel, který nese za celek odpovědnost, určuje co je důležité a co se bude kdy dělat. Předpokládám, že se jen stěží najde někdo, kdo by nevěřil tvrzení, že voják v zahraniční misi je jen kolečkem ve velkém stroji, ale selhání jednotlivce může poškodit celý stroj.

Pravdou je, že výběr do zahraničních misí se neustále zkvalitňuje, stejně tak jako materiální zabezpečení vojáků v zahraničí. Česká republika se v žádném případě za své vojáky nemusí stydět, neboť až na zcela zanedbatelné výjimky (které však média patřičně zviditelňují) si vojáci perfektně plní nejen své povinnosti, ale svojí službou v zahraničí plní i mezinárodní závazky České republiky.

Pro většinu vojáků v bývalé Jugoslávii bylo jistě zadostiučiněním setkání s místními dětmi, kdy tyto je žádaly o sladkosti slovy " imaš-li ovo ?", což by se dalo přeložit jako "máš tohle ?" a mávaly obalem od českých sušenek. Chci si jen myslet, že se jim špatně vyslovovalo české jméno sušenek, nerad bych si totiž myslel, že sladkost pro české děti zcela běžná, je těm v Bosně natolik cizí, že pro ni ještě neměli jméno.

Jsem zcela přesvědčen o tom, že pro drtivou většinu českých vojáků, kteří se účastní zahraničních misí, je ctí, že mohou reprezentovat Českou republiku a Armádu České republiky, tak jako tato služba byla ctí pro mne. A že v žádném případě pro tyto vojáky není rozhodujícím jejich finanční ohodnocení a materiální zabezpečení. Prostě žijeme v materialistické době, kdy je zcela běžné, že za špičkovou práci jsou lidé dobře placeni. Dobrý plat nesnižuje čest, hrdost ani pocit odpovědnosti a vlastenectví. Je to jen další důkaz toho, že Česká republika si již svých vojáků váží a že dokáže ocenit jejich namáhavou službu tak, jak tomu mělo být bez výjimky vždy.