Sedlákem v Adolfovicích

Přestože Velká Británie s Francií vyhlásily válku Německu v reakci na přepadení Polska již 3. září 1939, byly aktivity spojenců z vojenského hlediska natolik sporné, že charakter bojů vedl na německé straně k posměšnému pojmenování „Sitzkrieg“ neboli „válka v sedě“. Počáteční ofenziva spojenců v Sársku skončila stejně rychle, jako začala a nevelký kus dočasně obsazeného území říše byl opět vyklizen. V dalších bezmála devíti měsících se tak vzájemná vojenská střetnutí omezila na průzkum bojem, občasné dělostřelecké přepady a vlažnou leteckou konfrontaci.

Hitlerovi tato koncepce vyhovovala. Přes zimu zkonsolidoval své jednotky pošramocené tažením do Polska, na jaře 1940 si přepadem Dánska a Norska zabezpečil severní křídlo a v květnu připravil spojencům šok. Frontální útok na Nizozemí a Belgii doplnil překvapivým tankovým úderem přes Ardeny a elitní jednotky Francie a Velké Británie sevřel do kleští. Zatímco britský expediční sbor se díky „zázraku“ v Dunkerque podařilo víceméně zachránit, Francie přišla o většinu prvosledových jednotek a její další odpor se během několika dalších týdnů rychle zhroutil. Sebevědomá velmoc utrpěla hořkou lekci a statisíce jejích vojáků padlo do zajetí. Mezi nimi i Maurice Boussuge. Přestože se jeho příběh může zdát v porovnání s údělem jiných, zejména sovětských zajatců „procházkou růžovou zahradou“, šlo o roky zajetí v cizí zemi daleko od svých blízkých. Klec totiž zůstává klecí, i kdyby měla sebelíbivější nátěr.

Více informací se dozvíte v muzeu nebo v knize o válečných zajatcích na Jesenicku autorů Romana Janase a Pavla Macháčka (možnost zakoupení v muzeu).