Blízko k nebi

Spát. Už jen spát. Tak jako malý kluk, když chodil s dědou do lesa na klestí. Nasbírali plný trakař větví a usedli do trávy pod šumící břízy. Děda vytáhl z torny kus černého chleba s tvarohem a mezi paprsky slunce společně zajedli únavu. Pak se stulil k dědovi do náruče. Děda říkával, že člověk nemá po jídle hned pracovat. Má si nechat slehnout. Zblízka si tak prohlížel prošedivělou zarostlou tvář starého muže a rozpraskané rty odfukující v pravidelném rytmu. Z jeho kabátu cítil pach tabáku a kouře a dopodrobna si mohl prohlížet, kde pravidelně utkanou látku už narušily ostré úlomky větví a trny ostružin. Když se vynadíval na dědu, pohlédl vzhůru na nebe. V přicházejícím podzimu po něm táhly velké mraky a vítr v kymácejících se korunách stromů rozezníval šumící ukolébavku. Z bříška se mu rozlévalo teplo a oči se propadaly do malátného snění. Ještě se k tomu velkému teplému tělu přitulil, aby ho hřálo do zad, a už spal.

Více informací se dozvíte v muzeu nebo v knize o válečných zajatcích na Jesenicku autorů Romana Janase a Pavla Macháčka (možnost zakoupení v muzeu).