Sovětští zajatci

Hledáním osudu tohoto mladého chlapce jsem věnoval téměř čtrnáct let svého volného času. On byl první, o koho jsem se začal zajímat a který ve mně vzbudil touhu pátrat i po ostatních válečných zajatcích z našeho okresu. Postupně se tato vášeň pro hledání rozšířila i mimo hranice okresu Jeseník. Nejvíce jsem pyšný na nalezení více jak 230 chlapců z bývalého Sovětského svazu, kteří zemřeli při stavbě muničního komplexu v Lomnici u Rýmařova. Odtud tento Stavební a Pracovní batalion (BAB 108) zamířil stavět stejný komplex do Mikulovic na Jesenicku. I zde zemřelo podle nejnovějších informací 34 rudoarmějců (u dvaceti z nich jsem našel jejich zajatecké karty, vím, jak se jmenují, znám jejich tváře). Jejich masový hrob však zatím hledám marně.

Ale vraťme se zpět k tomu prvnímu, který to všechno začal…

Na začátku všeho byly nevýznamné vzpomínky bývalých starších spolupracovníků v místní továrně na výrobu řetězů, taženého drátu, výkovků a dalších výrobků. Vzpomínali, že jim kdysi jejich starší spolupracovníci říkali, že za války v továrně pracovali nuceně nasazeni dělníci a také váleční zajatci. Jeden z ruských zajatců měl v továrně zemřít následkem úrazu.

V průběhu let jsem tuto informaci slyšel několikrát, až se mi před patnácti lety zavrtala hluboko do mysli a nedávala mi spát. V té době už jsem měl dvě děti a nedokázal jsem pochopit, že by v dnešní moderní době nebylo možné zjistit jeho jméno. Byl jsem smutný z myšlenky, že někde daleko na východě možná žije jeho rodina, která nikdy nezjistila, co se s ním stalo.

Tím začalo někdy v roce 2006 mé hledání. Na začátku jsem neměl žádné zkušenosti, byl jsem zavřený ve své ulitě a styděl se před svým okolím. Tohle všechno jsem musel vnitřně překonat a vlastně překonávám dodnes. Ale jak s oblibou říkám, „co bych neudělal pro své chlapce“.

Pamětníků už bohužel ubývalo a informace byly většinou z druhé ruky. Poprvé jsem navštívil okresní archiv v Jeseníku, kde mě přijala paní Michaela Neubauerová. Předala mi materiály Dr. Zubera, který jako první na Jesenicku trochu uceleně zpracovával před desítkami let zajatecké tábory. Tím jsem se do této problematiky začal pomalu dostávat. Věděl jsem, že existují v okrese tři lesní hřbitovy, které jsem postupně začal objíždět a dokumentovat. Pomalu mě tato problematika zajetí pohlcovala. Začal jsem si vytvářet svůj vlastní systém, kterému rozumím jen já.

Návštěvy archivu začaly být pravidelnější, poznal jsem novou kolegyni, paní Janu Hradilovou, která mi v archivu pomáhala hledat nové informace. Asi po třech letech jsem narazil na dokument, díky kterému jsem se dozvěděl jméno – Ivan Komarov.

Jásal jsem radostí a pustil i nějakou tu slzu, protože jsem si náhle uvědomil, že hledání skončilo. Do této chvíle jsem našel asi 350 jmen zajatců. Některá jména byla známá, jiná upadla v zapomnění krátce poté, co zemřeli nebo odešli do dalších pracovních komand. Vytvářel jsem vlastně takový seznam zajatců. Teď jsem zůstal sedět, ale mozek si to přebral sám, už nešlo přestat. Ta touha, že někde žijí rodiny, které neví, co se přihodilo jejich blízkým, mě nutí pokračovat. A mám to tak dodnes.

A tak jsem pokračoval a nezávisle na tom objevil, že ministerstvo obrany Ruské federace vytvořilo generalizovanou počítačovou datovou banku obsahující informace o obráncích vlasti, kteří zemřeli a zmizeli během Velké vlastenecké války. To byla pro mě doslova pokladnice, ze které jsem mohl čerpat další informace.

Za nějaký čas jsem z této pokladnice na obd-memorial procházel karty válečných zajatců z našeho okresu. Jména na seznamu přibývala rychlostí, s jakou jsem se tomu věnoval. Pak jsem našel i Ivanovou kartu, tady jsem zjistil, že se nejmenuje Komarov. Jeho skutečné jméno bylo Ivan Gurejevič Konarev. Zaplavila mně neskutečná radost a pláč. Konečně jsem uviděl jeho tvář. Získal jsem představu o tom, že to byl mladý muž, vlastně ještě chlapec, který si měl nejlepší roky svého života užívat doma s děvčaty. Bohužel byl stovky kilometrů daleko a podle zápisu z karty skutečně utrpěl pracovní úraz při navážení materiálu, kdy spadl hlavou na kamennou dlažbu a zemřel. Byl pochován na místním hřbitově v České Vsi.

Podle záznamu z karty jsem začal v roce 2012 s elektronickým hledáním v okolí Charkova. Hledání bylo neúspěšné, asi jsem to ještě neuměl. Byla však zde i varianta, že nehledám na správném místě. Měl jsem tušení, že je něco špatně. Stále jsem však věřil, že jeho rodinu najdu. O pár let později jsem znovu prováděl nová zjištění u již nalezených karet (občas to tak dělávám v několika vlnách). Tenhle způsob se mi vyplatil, našel jsem jeden dokument, který ukazoval jistého Ivana Gurejeviče Konareva s místem narození v malé vesničce Ostanino asi 180km od Charkova. Nikoliv už na území Ukrajiny, ale Ruska.

V rozmezí několika měsíců jsem odeslal několik emailů do Manturovského okresu v Kurské oblasti, kde vesnička Ostanino leží. Nezapomenu na ten den, kdy mi těsně před polednem 13.května 2020 přišel email od Tatjany (Tatjana Salajeva), příbuzné Ivana Gurejeviče Konareva. Toho dne se něco zlomilo, uvědomil jsem si, že nic není nemožné. Ani dlouhé období po válce, nám velká vzdálenost „mezi světy“ nemohla zabránit seznámení. Od prvotní myšlenky uběhlo 14 let (z připravované knihy o válečných zajatcích z Jesenicka).

Více informací v muzeu.