Nadrotmistr Jaroslav Mevald

Rok 2014 se zapsal do historie české armády černým písmem. V červenci nejprve zahynuli v Afghánistánu při útoku sebevražedného atentátníka čtyři čeští vojáci a pátý zemřel později v nemocnici. Jen několik dní po tomto střetu byla napadena také jednotka, ve které byl Jaroslav Mevald.

Při dopadu protitankové střely utrpěl těžká zranění hlavy a pravé ruky. I přes tato zranění však opětoval střelbu a kryl tak své spolubojovníky. Připomeňme si jeho hrdinství, zaslouží si to. Byl to voják, pro kterého slova „Sloužím vlasti!“ byla posláním, které se snažil plnit do poslední chvíle – do posledních sil…

Provincie Bagrám, 12. července 2014

„Povstalci nás napadli čtyři dny potom, co se stalo neštěstí klukům, kteří přišli o život,“ vzpomínal střelec obrněného vozu MRAP, který osudného dne vyjel na běžnou noční hlídku. „Nálada byla všeobecně pod psa, vzrostly obavy z pěších patrol. Vzpomínám si, jak jsme tehdy vyjížděli už s určitou nejistotou a vůbec jsem neměl dobrý pocit. Kluci z našeho vozu vyšli na hlídku, všude byla tma. Já jsem byl ve věži vozu. Když se vrátili do auta, všude byl klid. Vtom na nás ale zaútočili.“

Jaroslava zasáhla tvrdě protitanková střela. Přestože měl těžké poranění, nevzdal se, střelbu opětoval a kryl ostatní. Byl si plně vědom, že na něm závisí osud celé posádky vozu. „Ve věži je člověk trochu chráněný, má to stříšku, kolem je pancíř,“ vzpomínal Mevald. „Ale při střelbě se musíte hýbat a já to dostal z pravého boku. Odnesla to pravá ruka a ta hlava. Vidíte tu jizvu? Navrchu je o něco menší ochrana než v autě.“

Všechno se semlelo strašně rychle. Kluci ho vtáhli do auta a dávali mu první pomoc.

Bolest ani necítil. Povstalce odrazili. Velitel patroly zavolal na základnu a Američané poslali záchranný vrtulník, který zraněného desátníka přepravil do polní nemocnice v Bagrámu. Tam také podstoupil první ze tří operací hlavy.

Vojáka nedělají svaly

V umělém spánku zůstal v Bagrámu dva týdny. Probudil se až po převozu v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích.

Co se týče zranění, byl stabilizovaný, ale s jeho psychikou to zamávalo. Jaroslav Mevald ale potvrdil slova mnoha psychologů. Vojáka nedělají svaly, důležité je to, co má v hlavě, jak je psychicky odolný, jak se dokáže zregenerovat a jak rychle se oklepe ze zátěžových stresových situací.

„Někdo si potřebuje promluvit, já jsem asi tvrdší,“ vzpomínal Mevald na chvíle, kdy mu všechno došlo. „V misi jsme měli psychologa i kaplana a oba tam jeli naplno. Když jsem ležel ve střešovické nemocnici, chodil tam za mnou náš kaplan. Ale prošel jsem i psychiatrií, aby se zjistilo, jak na tom jsem, jestli nemám děsivé sny, jestli se mi ten moment vrací.“

Nic takového se ale nezjistilo a potvrdila se tak jeho psychická odolnost, kterou potvrdil už psychotesty a pohovorem s psychology před odletem do mise. Po propuštění z nemocnice si ho vzal do parády Vojenský rehabilitační ústav na Slapech. Chtěl se vrátit zpátky k jednotce, proto jel na plný plyn a vidina návratu mu dodávala sílu.

Poslední mise – bez návratu

Jeho stav se každým dnem zlepšoval. Už na Vánoce se dostal domů a čekal na poslední operaci. „Až doteď jsem neměl s nemocnicí žádnou zkušenost,“ svěřil se Jaroslav. „Sice jsme v Žatci výsadková rota a na padácích se klukům stalo plno úrazů, mě to ale nějak míjelo. Nejsem zvyklý marodit. Chci se dát rychle dohromady, abych mohl zase vyjet do mise.“

To už se však tomuto hrdinovi s červeným baretem nesplnilo. Dva roky usiloval o návrat do jednotky. Přes jeho úsilí se mu to však nepodařilo. Na svou nejtěžší poslední misi, na tu bez návratu, se tento válečný veterán vydal den po svých 39. narozeninách, 10. listopadu 2017. Jaroslav Mevald zemřel náhle v předvečer Dne válečných veteránů. In memoriam byl povýšen do hodnosti praporčíka.

Na svého kamaráda zavzpomínali i ti, kteří s ním byli osudného dne na patrole, kdy na ně zaútočili povstalci. Díky jeho hrdinství jsou možná mezi živými…

„Odešel výbornej kluk, perfektní voják s velkým V,“ vzpomíná na Jaroslava Mevalda četař Daniel Günther z 41. mechanizovaného praporu Žatec. „Na tu chvíli, kdy se to v Bagrámu stalo, nikdy nezapomenu. Střela RPG tu věž vlastně úplně roztrhla. Když jsem to pak viděl po tom, co jsme dojeli na základnu, bylo to otevřený jako konzerva od olejovek.“

„Pro nás to byl kamarád, vážili jsme si ho, nikdy neřekl NE a nikdy nenechal nikoho ve štychu,“ říká rotmistr Kamil Třešňák ze stejného útvaru. „Každý, kdo to auto viděl, nikdo nevěřil, že by mohl někdo ze zasaženého auta střílet, ale podle pásu jsme zjistili, že vystřelil přes dvacet ran.“

Oba se shodují v tom, že to, co jejich kamarád dokázal, bylo opravdové hrdinství. Oni, ale i celá jednotka na tyto chvíle nikdy nezapomenou. „Už v té chvíli to byl hrdina a zůstává jím, i když už není mezi námi. S námi bude ale navždy. Se všemi červenými barety, ke kterým se hrdě hlásil, zůstane opravdu napořád,“ dodávají shodně oba vojáci.

Text: Jana Deckerová,

foto: archiv 41. mpr Žatec