Vyškov, aneb každý den není posvícení…

Dobré ráno Vyškove!

Ve čtvrtém díle jsem nastínil zdravotní komplikace, které mě začaly provázet prakticky už od čtvrtého dne. V tomto posledním dílu bych chtěl shrnout své působení ve Vyškově.

Šel jsem tady s odhodláním pokusit se dokázat sám sobě, že ještě nepatřím do starého železa, naučit se něco nového, co poté budu moci uplatnit i na akcích pro děti v našem Válečném muzeu obce Česká Ves, a hlavně tento kurz projít, abych mohl dál pokračovat na KVV Olomouc a později se zapojit do spolupráce na programu POKOS mezi armádou, naší základkou i těmi v okolí a muzeem.

Bohužel bolesti se stupňovaly a rozšířily se i na druhou nohu. Už nešlo tento stav déle prodlužovat, a tak jsem po 113 km a 13 dnech pobyt ve Vyškově ukončil. Tady jsem si psychicky i fyzicky sáhl na dno. Poznal jsem, že ve svých 46 letech se nemůžu fyzicky rovnat mladším dravcům, kteří jsou ve věku mých dětí. Ještě dva dny po návratu z Vyškova jsem doháněl spánkový a fyzický deficit, ale nelituji jediného dne, který jsem tady strávil. Přál bych si být tak o 10 let mladší, bylo by to jiné.

Muži a ženy se kterými jsem měl možnost se poznat byli všech druhů profesí. V běžném životě byste na sebe asi nikdy nenarazili, ale tady jsme dokázali vytvořit bezva partu. Právě zde platilo jeden za všechny všichni za jednoho. Pokud byl někdo špatně oholen, musel to napravit a zbytek čety už byl v planku nebo klikoval. Pokud holky přišly pozdě na nástup, už se dřepovalo nebo klikovalo. Tady jste prostě byli jeden tým.  Instruktoři byli jako jiní lidé v běžné populaci. Všichni měli snahu vás něčemu naučit. Byli přísní, spravedliví a ti výjimeční dokázali odhadnou moment, kdy jste byli dole, aby vás vtipnou hláškou zase povzbudili nebo jen lehce ubrali. Našli se však i tací, kteří by mohli projevit trochu více empatie, protože přece jen jste a stále budete více civilisté než vojáci a oni navždy zůstanou gumami (že to tak musím hanlivě říct). Rozhodl jsem se však už na začátku, že tento článek bude napsán férově, ať už Vyškov dokončím nebo ne.

Vyškov mi hodně dal. Za těch třináct dní jsem se naučil rozebrat, vyčistit a složit Brena i Phantoma, poznal jsem jaké to je pochodovat ve tvaru, připomněl si nasazování ochranné masky OM-90 i protichemické soupravy JP-75A, vyzkoušel si hloubit okop pro ležícího střelce, probral něco málo z taktiky, ženijní přípravy, zdravovědy a určitě bych se neztratil v prostoru díky hodinám topografie. Na nečisto si také vyzkoušel překážkovou dráhu ČSLA.

Chtěl bych popřát všem, koho Vyškov někdy v budoucnu ještě čeká – HODNĚ ŠTĚSTÍ A JEŠTĚ VÍCE ZDRAVÍ! Ať jste úspěšnější při splnění svého snu. Instruktorům pevné nervy a shovívavost s dalšími nováčky.

Sbohem Vyškove!

Roman Janas