Vyškov, aneb každý den není posvícení…

Dobré ráno Vyškove!

Postupem času jsme se stále častěji dostávali z učeben i mimo kasíno. A to mě bavilo úplně nejvíc. Získávali první základy z „ženijní“, procházeli si různé typy zátarasů, od kolíkových drátěných zátarasů, žiletkových plotů, železobetonových ježků až po různé typy zákopů a okopů.

Při kopání okopů pro ležícího střelce vznikla i památná věta našeho instruktora o Teorii časoprostoru, kterou jsem zmínil v prvním díle.

V taktice jsme se poprvé vzájemně maskovali, a přitom si užili spoustu legrace. Někdo vypadal jako čert, jiný jako vodník, ale celkově se to na poprvé myslím povedlo. Od instruktorů jsme totiž věděli, že nesmíme přijít zmalovaní jako pandy nebo, že do hlavně útočné pušky rozhodně nepatří haluz. ????

Voják má splynout s okolím, takže určitě nepřijdete na náměstí v maskáčích nebo se v lese nenamaskujete jako stará almara (skříň).

V taktice jsme probírali pohyb vojáka v poli, takže se neustále lehalo na zem a opětovně vstávalo. Ani na chvíli nám instruktoři nedopřáli toho tolik potřebného odpoledního spánku v přírodě. Bylo potřeba se naučit správnou a rychlou techniku zalehávání a plazení z místa na místo.

Budování okopu pro ležícího střelce nám přišlo vhod, protože ráno mrholilo a teplota se držela lehce nad nulou. Byli jsme lehce promáčení a docela jsme záviděli instruktorům teplé bundy a horký čaj nebo kafe v termosce. Na místě, kde už před námi kopalo asi 250 tisíc lidí jsme se pustili do práce. Na toho, komu vyšla již několikrát překopaná zemina měl výhodu, tolik se nenadřel. Jiný ryl polní lopatkou ve tvrdé zemi a zahřál se více než ostatní. Na mě to vyšlo půl na půl. Jedna polovina šla krásně, ta druhá byla tvrdá jako skála. Po půlhodině jsme společně s instruktory procházeli naše výtvory a ke každému si vždy něco řekli. Jindy jsme zase nacvičovali střelecké polohy v kleče, přesněji ve vysokém i nízkém pokleku. Tady jsem si uvědomoval, že něco nehraje, to když mi obrovská bolest projížděla lýtkem zepředu dozadu.

Pochody mi nevadili, na ty jsem se vždy těšil. Připomínali mi domov – milované Jeseníky a Rychleby. Nebo Tatry, kam jezdíváme každoročně se synem na výšlapy. Ročně se čtyřnohým parťákem naťapkáme více než 2000 km, ale tady je ten pohyb přece jen poněkud jiný. I když jsem běh na 12 minut při fyzickém přezkoušení splnil na jedničku, při ranních rozcvičkách jsem vysloveně trpěl. Běh nemám příliš v lásce a z domova vím, že nesmím dlouhodobě běhat po tvrdém povrchu. A tak se stalo to, co se stát muselo, každé ráno se začala objevovat bolest v levém lýtku. Lýtková kost bolela při každém dopadu na tvrdý asfaltový povrch.

Vždy se snažíte nějak bojovat, protože se svého snu nechcete jen tak lehce vzdát. Když vinou zdravotních komplikací nebo rodinných důvodů ukončilo v našich dvou četách svůj pobyt 7 vojínů a vojínek, velení rozhodlo, že se spojíme v jednu četu. Mezi sebou jsme měli doktora, který obcházel pokoje, ptal se na naše neduhy, případně radil, jak bolavá místa masírovat. A tak jsem bojoval dál, kamarád z pokoje každý večer masíroval, přišel volný víkend, a tak se pokračovalo.

Dobrou noc, Vyškove!