Vyškov, aneb každý den není posvícení…

Ne každý sen se stane skutečností. Ale i s tím se člověk musí naučit žít. Naštěstí mě teď už nebudou tížit pocity viny, že jsem to nezkusil.

Před pár měsíci jsem si v Olomouci vyzvedl vojenskou knížku a s hrdostí očekával nástup na únorový KZP (kurz základní přípravy) do Vyškova. V roce 2023 jsem měl v nohách se svým čtyřnohým parťákem naťapkáno více než 2200 km. Naběháno pár charitativních závodů pro děti. Doléčené koleno i zánět v noze. Cítil jsem se skvěle a fyzicky opravdu připravený.

Skutečná realita však byla v mnohém jiná. Až tady ve Vyškově mi došlo, že věk už není jen číslo na papíře. Regenerace po celodenní námaze přicházela strašně pomalu a já se fyzicky nemohl rovnat se svými „spolubojovníky“, kteří byli ve věku mých dětí. Dávno zapomenuty byly doby, kdy jsem dělával gymnastiku, hrával fotbal, a kromě spánku byl v pohybu celý den. Váha šla nahoru, tělo zapomnělo, jen hlava si ještě občas pamatovala na tyto časy.

Mějte na paměti, že to, co zde píšu, jsou mé osobní vzpomínky a pocity, které jsem ve Vyškově prožil. Možná to mým vrstevníkům, kteří uvažují o vstupu do AZ nebo DVC pomůže. Vyvarují se některých chyb, případně se ještě lépe připraví.

Dlouho před odjezdem začalo shánění potřebných věcí, které jsem dostal na seznamu z KVV v Olomouci. Je s podivem, že z různých KVV přichází i různé seznamy potřebných nebo doporučených věcí. Pročítal jsem facebookové i webové stránky těch, kteří už kurzem prošli (kdybych si vzal je jednu kabelu místo třech, ušetřil bych si zbytečnou námahu a stres při nakupování a balení. 80 % toho jsem vůbec nepotřeboval.

1. února 2024 nastoupilo téměř padesát lidí do 1. a 2. čety 4. výcvikového kurzu AZ, DVC ve Vyškově. Už tady vznikal jeden tým tvořený mnoha povahami a osobnostmi ze všech koutů naší krásné země. A tyto řádky jsou věnovány každému z nich. Každý jednotlivec si do Vyškova jel splnit kousek toho svého snu, který jej posune v životě někam dál. Tyto řádky jsou věnovány i našim instruktorům, kterým se několikrát do roka dostanou pod ruku nový rekruti, které mají za úkol naučit vojenské základy. Už tady začíná poprvé platit, že „pot šetří krev“.

Páni instruktoři, mnozí jste se pro nás stali opravdovými vzory. Vždyť vy sami jste získávali zkušenosti, vyvíjeli se a utvářeli v zahraničních misích. Na některé z vás se prostě nezapomíná, ani na vaše nesmrtelné hlášky. Teorie časoprostoru při kopání okopu pro ležícího střelce, „tady začnete kopat, a kopete až do večera…“ ve mně vyvolává úsměv ještě teď. Pane instruktore, byl jste přísný, upřímný, čestný a ke všem spravedlivý. Také jste přesně dokázal rozpoznat, kdy je potřeba týmu odlehčit a nabudit je před dalším výkonem vtipnou hláškou. Spolu s vašim kolegou na taktiku jste byli super dvojka, která se vhodně doplňovala. Takových jako vy v armádě by mělo být více.

Úvod máme zdárně za sebou. Pokud chcete vědět víc, nenechte si ujít druhý díl.

Roman Janas