Vyškov, aneb každý den není posvícení…

Bylo první únorové ráno, nervozita by se dala krájet stejně jako Rákosničkova mlha v okolí rybníku Brčálníku. Dnes byl přesně ten den, který měl odstartovat změnu v životě pár desítek nadšenců 1. a. 2. čety 4. výcvikového kurzu VeV-VA.

Ráno jsme z České Vsi vyjížděli ještě za tmy. Vezl mě syn a já jsem tak mohl nerušeně přemýšlet, jestli mám vše potřebné, případně jestli jsem na něco vinou nervozity nezapomněl. V hlavě mi rezonovaly ještě vzpomínky z předchozího dne, kdy mě přímo domů přišli navštívit kolegové a kolegyně z práce. Naštěstí si neprosadili, že mě ostříhají dohola, a tak jsem jim předvedl alespoň pár kliků. Za to jsem od nich dostal batoh poslední záchrany, který byl plný „užitečných“ věci (raději nebudu publikovat, co vše batoh obsahoval ????). Uvědomoval jsem si, že mi tito lidé budou opravdu velmi chybět.

Je to tady, kasárna Dědice. Na zádech batoh, v rukou bágly na kolečkách. Rozlučka se synem a jde se na to. Ujímá se mě voják u vchodu a vede mě okolo dalších rekrutů, kteří už stojí nastoupení u několika stolů s dalšími vojáky. To je zřejmě jiná skupina, to jsou přímo armádní rekruti, kteří jdou k profíkům. Před kinosálem jsem odložil svá zavazadla a šel si vybrat volnou sedačku. V kině už sedělo několik desítek rekrutů a další postupně přicházeli. Téměř dvě hodiny se vyvolávala jména, ženy a muži postupně odcházeli. Nakonec zůstalo asi pět desítek lidí, kteří se hlásili do AZ nebo DVC.

V tu chvíli se na podiu objevil náčelník Základní přípravy št. prap. František Fryč, aby nám všem poděkoval, za to, že jsme se rozhodli obětovat pohodlí svého domova a sloužit naší vlasti.

Poté jsme po několika skupinkách předkládali své doklady a povolávací rozkazy, a putovali od jednoho stolu ke druhému, od jednoho vojáka či vojandy k dalším. Tady jsme se poprvé setkali se známým vojenským příslovím: „spěchá se, aby se čekalo a čeká se, aby se spěchalo“.

Poté jsme se přesunuli na ubytování na tzv. „ÍČKO“. Tak, jak jsme se seřadili na patře „NÁMĚSTÍ“ u pokojů, jsme byli řazeni i do pokojů. Dva pokoje byli spojené chodbičkou, kde se nacházela sprcha záchod a dvě umyvadla. To vše pro šest lidí. Takže to bylo nakonec na pohodu, i když jsem si to zezačátku nedovedl vůbec představit. Jen krajní pokoje měli záchod a sprchu pro tři lidi. V pokojíku se nacházel malý stůl, tři židle, patrová postel, válenda a na chodbě dvě vestavěné skříně.

Spěchalo se nafasovat výstroj, leč přišla doba oběda, tak zpět na „ÍČKO“. Na druhý pokus to už vyšlo a my si ve „výstrojáku“ fasovali do „jezevce“ postupně jednu věc za druhou. Obtěžkáni nákladem potřebných věci jsme odcházeli na své pokoje.

Dostávali jsme první instrukce, seznamovali se s prvními povely a poznávali své nové instruktory. Ten svět, který jsme doposud znali skončil z minuty na minutu. Zůstal tam v dálce za branou dědických kasáren.

Dobrou noc Vyškove.

Roman Janas