5 dní s Armádou ČR
Už více než 18 let se věnuji válečným zajatcům z Jesenicka z období II. světové války. Pátral jsem po jednotlivých osudech, které spojovaly náš hornatý kraj. Postupně jsem svůj zájem rozšířil o padlé Českovesáky, kteří zemřeli na různých frontách Velké války. Bylo jen otázkou času, kdy můj zájem přeroste na novodobé válečné veterány. Před více než šesti lety jsem ve staré expozici začal sbírat první informace o veteránech, kteří se z misí už nikdy nevrátili.
Začal jsem se stýkat s prvními veterány a prožívat svůj dětský sen být vojákům na blízku. V květnu 2022 se díky obci podařilo otevřít nové válečné muzeum, kde vznikla expozice věnovaná novodobým válečným veteránům. Dary veteránů z různých misí našly svůj nový domov a já jsem byl vděčný lidem, kteří mi důvěřovali. Od té doby jsem mohl šířit dobré jméno AČR, která svými činy navazuje na naše hrdiny, legionáře a druhoválečné veterány. Začal jsem pořádat i pravidelné setkání válečných veteránů z Jesenicka.
Na podzim 2024 se mi splnil další sen. Spolu se stážisty a vojáky Aktivní zálohy jsem seděl v odbavovací hale a čekal na první let vojenským transportním letadlem CASA C-295. Po obědě jsme přistáli na letišti v litevském Kaunasu a krátce poté nastoupili do autobusu a zamířili na základnu NATO v Rukle.
Na základně v Rukle působí vojáci 4. úkolového uskupení AČR, kteří poskytují palebnou podporu spojeneckým jednotkám v rámci alianční předsunuté přítomnosti (eFP). Tyto jednotky jsou v Litvě nasazeny za účelem posílení východního křídla NATO jako reakce na aktivity Ruska. Jádro úkolového uskupení tvoří vojáci 13. dělostřeleckého pluku v Jincích, kteří jsou vybaveni samohybnými houfnicemi vz. 77 DANA, spojovacími a štábními vozidly TITUS a průzkumnými vozidly LOV PZ. Spolu s námi zde působí vojáci z Německa, Nizozemska, Norska, Belgie a Lucemburska.
Když jsem na základnu dorazil, 4. úkolové uskupení AČR mělo za sebou certifikační cvičení Iron Wolf 2024, jehož cílem bylo prověřit schopnost mezinárodního bojového uskupení bojovat v podmínkách konfliktu v sestavě litevské brigády Geležinis Vilkas. Měl jsem možnost nahlédnout do každodenního života vojáků. Před českým „domem“, kde jsem byl ubytovaný, jsem viděl domovník, který vznikl díky zlatým českým ručičkám. Měl jsem možnost snídat, obědvat i večeřet s dalšími vojáky na základně.
Neocenitelná byla pro mě zkušenost z účasti na mši v malé kapli přímo na základně. Bohužel se vzpomínalo na předčasně zesnulého pplk. Ing. Jana Žárského. Krásná slova na jeho adresu pronesl kaplan Zdeněk Havránek, a spolu s vojáky jsme se rozloučili zpěvem za doprovodu kytary.
Byl jsem přítomen, když velitel 4. úkolového uskupení, major Roman Buldra, vyznamenal vojáky aktivní zálohy za jejich službu. Poté jsem měl krátkou děkovnou řeč, na jejímž závěru jsem veliteli předal výkresy od dětí z naší mateřské školky. Prohlédl jsem si základnu, která se na půl roku stala domovem pro muže a ženy z malé krásné země v srdci Evropy (v případě aktivní zálohy je tato služba tříměsíční). Pro muzeum jsem nabral kousek litevské zeminy, uskutečnil několik rozhovorů a jako dárek dostal nášivku z této mise.
Ještě před odletem z Litvy jsem se přesunul na dva dny na základnu Adaži v Lotyšsku, která byla mnohem větší než litevská Rukla. Také zde působili vojáci z více členských států NATO, mimo jiné Kanaďané, Španělé, Lotyši, Slováci a Poláci. Spal jsem v obrovském stanu na patrové posteli v odděleních po dvaceti, vedle známého z Litvy, kaplana Zdeňka.
Druhému úkolovému uskupení velí kapitán Ladislav Dutka a jádro jednotky tvoří protiletadlovci ze Strakonic, kteří jsou vybaveni lehkými obrněnými vozy Iveco. Pár dní před mým příjezdem se na základně uskutečnila mezinárodní střelecká soutěž Czech3Gun, které se zúčastnily dvoučlenné týmy z České republiky, Dánska, Lotyšska, Slovenska, Španělska a Kanady.
Já jsem však přijel nafotit Military Death March, pochod na 21, 39 a 57 km pro 1600 účastníků ze 14 různých států. Vítězem se stal domácí tým před týmy ze Slovenska a Dánska. Během akce se podařilo vybrat 2300 euro na pomoc rodinám padlých lotyšských vojáků a těžce nemocné dceři jednoho lotyšského vojáka. Opět jsem uskutečnil několik rozhovorů, veliteli věnoval obrázky dětí z naší školky a obdržel několik nášivek pro naše muzeum.
Na vlastní oči jsem si se svými novými kamarády prohlédl spoustu vojenské techniky, úžasné Hummery, nafotil vrtulníky v letu a u Slováků dostal instruktáž o samohybné houfnici Zuzana. Kromě podpory budování schopností litevské a lotyšské armády a společných výcvikových aktivit čeští vojáci také darují krev, organizují charitativní pochody a představují se litevské a lotyšské veřejnosti.
Navíc zapojení dětí z mateřských a základních škol do projektů, kde mohou psát vzkazy nebo kreslit obrázky pro české veterány, je úžasný způsob, jak posílit jejich povědomí o historii a významu služby. Takové aktivity nejenže pomohou dětem vyjádřit svou kreativitu a empatii, ale také vytvoří silné spojení mezi generacemi. Děti se cítí hrdé, když vidí, že jejich práce má skutečný dopad a že vojáci oceňují jejich úsilí.
Vůbec se mi zpátky nechtělo, ale přede mnou byl další nezapomenutelný let transportním letounem s mezipřistáním v Polsku. Během těchto pěti dní jsem poznal spoustu skvělých lidí a úžasnou partu, která prokazuje profesionalitu a odhodlání chránit naše domovy. Rád bych poděkoval všem, kteří mi umožnili nahlédnout do vojenského života – velitelům obou uskupení, dělostřelcům z Jince, protiletadlovcům ze Strakonic, Ondrovi a Davidovi. Zvláštní poděkování patří náčelníkovi Generálního štábu Armády ČR Karlu Řehkovi, vrchnímu praporčíkovi Peteru Smikovi a lidem z Veletelství pro operace.